čtvrtek 25. května 2017

Ulovila jsem

Dnes jen velmi krátký vstup.
Jestli se někdo v minulém článku pročetl až k informaci, že se chystám navštívit vyhlídnutý second hand- zde jsou výsledky!

V deset hodit ráno jsem tam byla jako na koni, jen abych si prohlédla cedulku "closed" na dveřích. Nutno podotknout že otevírací dobu tam nemají žádnou.
Nevzdala jsem to tak lehce a vrátila se ve čtyři odpoledne a tentokrát měla větší štěstí.

Vybavená informacemi z internetových diskuzí jsem byla připravená na pěkné zboží a nepříjemnou prodavačku, které musíte padnout do noty. Naladila jsem se na úsměvy a společenskou diskuzi a docela pěkně jsme si popovídaly. Byl to dobrý nápad, věcí byla v obchodě spousta a krásných, ale najít ten "vysněný kousek", to byl oříšek.

"Tady tyhle šaty, na ty se kouká každá a nikdo je nezapne." Vůbec jsem je mezi tím blýskavým pestrobarevným vším neviděla (a tady se ukázalo, jak se vyplatí být za dobře s prodavačkou, hehe).

No a co myslíte, seděly.
A já z nich mám radost trojnásobnou, protože tam očividně čekaly na mě. O:)



úterý 23. května 2017

Co bude, je...

Co bude:

Myslím, že dneškem vstupuju do jakési nové éry, protože je už všechno zamnou a já se konečně trochu aklimatizovala. Za měsíc touto dobou už budeme možná v Plzni. Nový byt, nové město, nové všechno... ale daří se mi víc těšit než plašit.
Těším se na byt bez spolubydlících, kde bude konečně všechno podle nás, kde uklidím a zůstane uklizeno, kde nikdo nebude plýtvat a nechávat houbičku ve dřezu, kde nebude zůstávat potopa v koupelně po každém sprchování. Maličkosti. Hlouposti.


Co bylo:

V sobotu jsme byli v Zoo. Ve Vídni. Je velká, krásná, renovovaná, má zajímavou historii a neobvyklý tvar a poměrně velké množství zvířat, které jen tak někde neuvidíte.
To znamená především jedno- Koaly.
Je trochu zvláštní vidět poprvé naživo své nejoblíbenější zvíře, svého maskota, malý zázrak. Poprvé se přesvědčit, že "opravdu existují".
A i když to bylo parádní, koaly jsou koaly a celou dobu bez pohnutí chrněly na stromě schované ve větvích. Určitě jsem v tomhle ohledu rozmazlená (maminka pracuje v zoo), ale za sklem to prostě není ono, zvířata jsou trochu jako v televizi. Ošetřovatel nás vzal do zázemí, ukazoval nám prostory a oždibraný eukalyptus (dostávají i 5 různých druhů a z dvoumetrových větví okoušou jen drobné mladé lístečky, protože látky v příliš zralých listech jsou pro ně toxické).
Sameček se jmenuje Tornádo (nejospalejší tornádo na planetě), má 9 kilo a je větší, než jsem si myslela. Medvídek.
Samička na fotce se v překladu jmenuje Malý divoký pes. Což je ještě o něco vtipnější.

A samozřejmě pandí dvojčata. Ve Vídni je úspěšně rozmnožují, i když oplodnění musí probíhat uměle. Pandy jsou totiž tak líná stvoření, že je prakticky nemožné je přimět k čemukoli- včetně rozmnožování :)


Vydra si hrála s kamínkem a byla rozkošná. (Když polovinu zoo, která chová i pandy, nejvíce pobaví vydra s kamenem. Klasika.) Nosorožci byli dva a obrovští, jsou to neuvěřitelná zvířata, chodící brnění. A opičáci obírali ve společném výběhu kozám blechy jak v salónu krásy.


Poslední koláž je z obrovské ubikace tučňáků. Jsou tam snad všechny druhy (nebo minimálně 4). Nikdy jsem jich tolik neviděla a ani netušila, že můžou žít na jednom místě a nedělat si navzájem problémy. Můžou. A na fotkách jsou druhy jen dva, protože z fotek přes sklo nevyšla skoro žádná.

Co je:

Je klid.
Chilli Marián konečně nasadil i druhou papričku a ta první se po víc jak měsíci začala slavnostně zabarvovat. Ještě chvíli jim to potrvá, ale jsme na dobré cestě k tomu mít úrodu alespoň dvou plodů. :D


O větší radost se ale tradičně postarala... Tillandsie Medusae. Protože začala růžovět! Mám z toho úplné vánoce, protože to znamená, že s velkou pravděpodobností pokvete a to je naprostá bomba. Víte, jak kvetou Tillandsie? Jestli ne, tak držte palce a my vám to společnými silami předvedeme. :)) 


PS: Za dvě hodinky vyrážím do sekáče, na který si brousím zuby rok, ale je na tak hloupém místě, že nebylo toho času. Dneska je. A já se tak těším, že tam 100% nic neulovím. Znáte to.

Krásný týden a úspěšný lov i vám!

pátek 19. května 2017

Výměna aneb blogerské vánoce

Navzdory tomu, že je můj blog ještě takové nedochůdče, zariskovala jsem ostudu a zúčastnila se bloggerských Vánoc v dubnu (květnu, whatever).

Akci pořádaly Marcela a Martina a pointou bylo vylosovat dvojice z přihlášených odvážlivců a navzájem si rozeslat homemade dárky. Bylo to parádní. Skvělý nápad, který mi projasnil několik týdnů a navíc jsem sama dostala šanci poslat do světa trochu radosti. (teda doufám)


Já jsem vyměňovala dárek zrovna s Marcelou, která je shodou okolností jedna z pořadatelek, a docela jsem se při tom zapotila. :D Její blog je totiž nejen rozkošný, ale především inspirativně designový.
A to já nejsem a mé výrobky už vůbec ne!

Chtěla jsem něco praktického a přitom osobního a světe div se, z mé snahy a odhodlání se zrodily... kaktusové magnetky. :-D

A protože jsem to M. slíbila, přidávám koláž přímo z výroby. I když to není vidět, na fotce je květnovo-aprílové počasí, protože jsem malovat začala v nádherně slunečném počasí na střeše a za dva magnetky mě dovnitř zahnala parádní dešťová přeháňka.


Dárek jsem se rozhodla napasovat do krabičky (aby při cestování magnetky netančily dupáka) a ve finále jsem se s ní patlala skoro tak dlouho jako se samotným dárkem. Ala: 
1) Vymyslet krabičku a naříkat, že nemám na slepení oboustrannou pásku
2) Vyrobit krabičku a zaleptat půlku pokoje
3) Uklidit. A najít oboustrannou pásku
4) Nadávat potichu

A co jsem dostala já? 

Balíček od M. jsem si nechala poslat do Olomouce k rodičům, i když už pár let žiju v Brně. Většinu času totiž nejsem k zastižení a stát s lístkem 4 hodiny na Brněnské poště nepatří k mým oblíbeným činnostem.
Zásilka měla přijít tento týden, ale když jsem přijela, nikdo o ní nic nevěděl. Bylo to trochu divné, ale řekla jsem si, že to pořád ještě můžou doručit v pátek. Jenže pátek byl a balíček pořád ne.
Už trochu nešťastná jsem vyžebrala od M. číslo zásilky a zjistila, že je ve stavu "dodáno". Co přesně to znamená, jsem naopak nezjistila vůbec nikde. Dodáno totiž očividně nebylo.
Volala jsem na pobočku, kde se měla nedoručená zásilka nacházet... a nikdo mi to (dle očekávání) nebral.
Volala jsem na oficiální kontakty pošty a příjemná slečna v telefonu mi záhy oznámila, že: "Pokud se váš dotaz týká blábláblá, stiskněte trojku."
Ani tudy cesta nevedla.
Ale já svůj dárek vážně chtěla, takže jsem si na tu šílenou poštu prostě osobně zajela.
A zjistila, že byl balíček doručen před třemi dny.
S už patrnou hysterií tedy volám mámě, jestli OPRAVDU žádný balíček nevyzvedla a dozvídám se, že : neee..... počkej, i když vlastně...

Dárek mi už pár dní ležel na stole a tvářil se tak nenápadně, že jsem ho naprosto dokonale odignorovala a objela kvůli tomu půlku Olomouce. 

V balíčku bylo: domácí mydýlko (to chci umět!), které po chvíli hned skončilo na umyvadle, protože nám včera došlo to staré. (náhody neexistují!) Dvě přáníčka a levandulový pytlíček (ke kterému voním, zatímco píšu tenhle článek) a ručně malovaný Obraz, který mi připomíná mého milovaného Rothka a okamžitě dostal jméno Hory. Místo zatím nemá, protože na mé bílé stěně trochu zaniká a to bych nerada. Ale já to nějak vymyslím.


 I když mi dárek (čti- moje blbost) způsobil pár nepříjemností, mám z něj obrovskou radost. Miluju ručně dělané věci, od srdce, s láskou. A když se budu dívat na obraz, cítit levanduli, nebo držet v ruce mýdlo... budu vědět, kdo ho vyrobil, a že se na něj taky tehdy usmíval.



Mějte se krásně a dělejte druhým radost. Jen tak. Stojí to za to. :)

sobota 13. května 2017

Filmotéka I. Naprostí cizinci

Verze 1) 

Ach, mám tolik volného času a ráda bych ho strávila u dobrého filmu... všechny známé jsem už viděla a v nových se neorientuju. Proč mi nikdo nic nedoporučí a musím stále lovit v krutých vodách csfd na vlastní pěst?! Proč?!

Verze 2)

Oooh, můj bože. Viděla jsem skvělý film. Aničko, na to se musíš podívat! Jirko, už si to viděl?? Dane, tobě by se to mohlo líbit!

-Pokud to někdo ani přes tyto výlevy nepochopil: slavnostně zahajuji sekci Filmy, kam budu přidávat každý počin, který mi zahýbal srdcem, a aby mě přátelé neutloukli pánvičkou, budu s tím obtěžovat vás. Číst to nemusíte, žejo.







Naprostí cizinci


  • Perfect Strangers
  • Itálie 2016
  • Psychologické drama s vtipnými momenty
  • 93 min.

Na CSFD (které si můžete otevřít, ale nečtěte komentáře, jsou tam nevhodně umístěné spoilery) píšou komedie. Tak to bych zrovna neřekla. Když se řekne komedie, vybavím si odlehčený film plný absurdních situací a podkresový smích. Pokud to máte jinak, třeba to pro vás komedie bude.
V tomhle filmu je pár trefně umístěných vtipů. kterým se smějete, protože jsou strašně pravdivé.

O čem to je:

7 přátel středního věku - 3 páry. Společná večere a pozorování zatmění měsíce. Na první pohled ideální vztahy, ale každý přece máme nějaká tajemství. Co se vyvine z na první pohled nevinné hry, která má dokázat, jestli jsou mobilní telefony opravdu černé skříňky každého z nás?
A jak říká dokonalý slogan na plakátu: Víš, s kým jíš?



Proč na to koukat? 

Možná trochu pomalejší nástup, ale film ve mně rozhodně zanechal stopy. Délka je ideální, vstřebatelná právě tak, aby se z toho nestala násilná fraška. Více a méně sympatické postavy, vtipné momenty, které denně zažívá každý z nás. Nabízí otázky. A odpovědi?

PS: Film najdete v dobré kvalitě i online, my se dívali se slovenskými titulky. Doporučuji shlédnout asi s kýmkoli, ideálně v podvečer a přizvat skleničku vína. Dobře se bavte a pokud jsem někoho zlákala, ráda si poslechnu, jaké dojmy (nedojmy) zanechal ve vás. :)

úterý 9. května 2017

Tillandsie

Na tenhle článek jsem se těšila. Já o těch kytkách totiž děsně ráda mluvím. :))


Tilandsie, Tillandsia, nebo rozkošným českým názvem Kykatky (♥)

Jsou rostlinky, které mě okouzlily na první pohled. Nikdy jsem k pěstitelství neměla moc blízko, ale s prvním nákupem Tillandsie jsem zjistila, že tohle bude to pravé. A že to může být úžasně krásné.

Už od pohledu je jasné, že je s těmahle rostlinkama něco "špatně". Patří mezi air plants- nepotřebují k růstu kořeny. Výživu získává Kykatka z okolního prostředí a pomocí malých bílých šupinek na listech je přijímá ze vzduchu.
Pokud někdo zajásal, že květina, která nepotřebuje péči, je přesně pro něj- až tak úplně to neplatí. :)
Kytičky je potřeba pravidelně rosit, nebo několik hodin týdně "koupat". Já volím variantu spreje, podle teploty a druhu květiny jednou až dvakrát denně. Strašně mě to baví. Tillandsii vždy podržím v ruce a z různých stran jemně rosím, dívám se, jak vlhkostí chytá barvu a rozjasňuje se.


Rostou hodně pomalu, ale zato je každý centimetr listu malý zázrak. 
Ahoj, koukni, já rostu, protože se mi u tebe daří.

U každé další u mě nastává dilema, do čeho květinu zavěsit. Daří se jim totiž téměř ve všem, omezeni jste tedy jenom vlastní fantasií. 



Aerárium je úžasně vděčná pěstitelská pomůcka pro tyhle drobečky. Zajišťuje přirozenou vlhkost, kapičky vody na stěnách se můžou odpařovat i průběžně během dne. Navíc je kytička chráněná před okolním... vším :) Pořídíte je dnes už skoro v každém designovém obchůdku nebo galanterii.




Moje Medusae brzo nádobku přerostla. Při výběru nového "hnízdečka" jsem se inspirovala u úžasné Zahrady na niti a to konkrétně tady. Nápad je to parádní, ale chudý student musí volit kopírovací variantu O:)
Byla jsem nadšená, jak se tillandsie zabydlela, pomohla jsem jí jen ze začátku velmi opatrným usazením do jehlanu. Od té doby se plazí, obtáčí a řekla bych, že jí to docela sluší.

Mušličkový "košíček" byl hodně spontánní nápad. Potřebovala jsem kykatku přichytit jenom zespodu, tenhle druh totiž při správném růstu rozevře listy a zčervená. Na to ale potřebuje prostor. Nakonec to vyřešil košíček z drátku a přichycení ze dvou stran. Aby nepůsobil tak diletantsky, ozdobila jsem ho drobnými kamínky a mušličkami.



Jestli jsem někoho inspirovala, na tillandsie málo kdy narazím v obchodě, ale mám skvělé zkušennosti s tímto e-shopem. Pána jsem potkala na letošní Flóře a byl prima. :)

PS: Přikládám akvarel, který jsem si mohla namalovat ku slavnostní příležitosti tohoto článku. Hehe.         Třeba pro inspiraci?

sobota 6. května 2017

Kamenná kolonie


Znáte Kamennou kolonii ve Štýřicích?  Ne? Ale to byste měli!


V Brně jsem čtvrtým rokem a mám to tu už poměrně prolezlé. Je to rušné místo, jde s dobou, čas tu běží rychlostí světla, a než se otočíte kolem dokola, díváte se na úplně jiné město.

Tohle všechno neplatí o Kamence. A já to tam miluju.


"Svérázná osada" je asi správná definice. Podivné místečko pár minut od výstaviště se krčí pod hřbetem Červeného kopce. Před sto lety si tu kolonie chudých dělníků postavila pár domků přímo ve vytěžené části pískovcového lomu, většina osady je vlastně obklopená skálou, a protože to celé vzniklo nelegálně... je to tu těžce alternativní dodnes! <3





Původní domky mají často tu nejzvláštnější architekturu a je to tu doslova "kámen na kameni", dveře na dveřích a plotek na plotku. V kamence jsou ty nejmenší uličky vedoucí do dalších malých a menších uliček a končící u dveří do "někam". 
Většinu času máte pocit, že lezete někomu do dvora. Jakmile překonáte tuhle nepříjemnost, můžete se začít kochat.


Znáte ty typy lidí, kteří disponují tak obrovskou láskou ke všemu krásnému, že nevyhodí nikdy nic? Here we go. Osada prostě žila a žije sama za sebe. Stala se kolonií tak nezávislých a svobodných lidí, že se i dneska ocitáte v úplně jiném světě. A vidíte to už na domech.


Sošky, květiny, mozaiky, kamínky, dřívka, trofeje... Místo pro život jako odraz do duše majitele. Svoboda. Fantazie. Nádhera.



"Proč furt fotíš každou pitomost?" "Snažím se zachytit tu náladu..."


I když jsou některé domy (vilky) o poznání novější a rozhodně ne původní, nechybí jim nádech jisté extravagance. Jakoby tu Duch doby žil i po sto letech. 








Některé domy působí trochu strašidelně. Zklamalo mě, že z tohoto stavení od poslední návštěvy zmizela kravská lebka. Já jsem jinak děsný hrdina, ale když jsem při focení detailů zaslechla šramot za dveřmi, odspěchala jsem zevlovat o dveře dál. Kdybych byla Ježibaba, žiju rozhodně tady. :)




Rostliny jsou jedna z věcí, které zdobí skoro každý dům. Víno, břečťan, ale i růže. Ne na sílu, ale s takovou lehkostí, jakoby zdejší lidé žili ve věčném souladu s přírodou. A obecně se vším.


Kdyby někdo ještě pořád váhal, jestli mu procházka do Kolonie stojí za menší výšlap do kopce...
...osada je sídlem tolika koček, že musí mít v každém domě aspoň dvě. :))


A abyste si vzpomněli...


Můžete si za pět dobrovolných (a nekontrolovaných) korun pořídit pohlednici s obrázkem Kamenky z vyhlídky. A přidat razítko pro štěstí.



PS: Před půl rokem jsem někomu o Kamence vyprávěla a zjistila, že je na internetu (!!!) zoufalý nedostatek fotek, které by třeba jen částečně předávaly dojmy tohoto místa. 
Fotila jsem jako šílená, tak snad se k vám dostane aspoň maličký závan atmosféry osady, kde se zastavil čas.

Krásné slunečné dny, ať jste, kde jste. 

pondělí 1. května 2017

Džezva


Nový příspěvek, nová láska.



To co cítíte ve vzduchu není samochvála, ale káááva!
Tohoto mazlíka jsem vlastnoručně zachránila (čti odcizila) z rezivějící hromady věcí pomalu upadajících v zapomnění.
Je skoro zázrak, že se v mé sbírce neobjevila už dříve vzhledem k mé nekonečné lásce k rituálům spojeným s přípravou... no čehokoli.

Na první pohled úplně obyčejná džezva. Na ten druhý úplně obyčejná použitá džezva. Nevím, kdo byl její předchozí majitel, ale můžu si to domýšlet a to mě docela baví!
Klidně to mohl být vousatý stařík s velkým bambulovitým nosem a trochu povislým levým koutkem úst. Rád si kávu připravoval v džezvě, kterou vždy důkladně umyl a proto byla i po letech krásně zachovalá. Kávu vařil vždy na nejmenším plameni a rád při tom koukal do ohně a tiše si brumlal pod vousy. Pil ji z květovaného hrnku s ošoupaným motivem a uraženým ouškem. Seděl na zápraží v proutěném křesle a pohupoval nohama.



A nebo to byl nevhodný dárek pro paní středního věku, která měla kávu sice ráda, ale rychle a bez větší námahy. Použila ji třikrát, když se zrovna dívala důležitá návštěva, dvě hodiny potom drhla lógr z plotny a příští ráno konvička putovala do antikvariátu.





Já nevím.

Jednoho dne bude mít džezva můj příběh.

A jako pokaždé
ho nikomu nepoví.

čtvrtek 27. dubna 2017

Duběnky

Dneska jsem při prolézání výukových materiálů narazila na Duběnkový inkoust.

Duběnkový inkoust je starý kreslící materiál, který se používal především pro psaní důležitých listin.
Vyrábí se z duběnek a... sám o sobě má světlejší odstín, ale po zaschnutí proběhne na povrchu chemická reakce... a! A písmo zčerná a už ho nikdy nikdo a nic z papíru nedostane.

Dovedlo mě to k těm duběnkám. Viděla jsem je jen párkrát v životě a naposledy snad před desíti lety.
Co jsou to duběnky?

Stručně řečeno jsou to docela roztomilé kuličky, které se dělají na listech, květech nebo i kůře dubu.
Méně stručně řečeno jsou to Hmyzí schránky, kterými brouček jménem Žlabatka (boží!) ochraňuje svoje larvy.
Takže ano, v každé takové často do červena zabarvené kuličce žije larva v různém stádiu dospělosti.

Kdybych to jako malá věděla, určitě bych jich odtrhala o něco míň. *stydí se*

Ukažte svým dětem Duběnky, a Žlabatky nechte na stromech.

PS: Akvarely jsou výsledkem mé těžké dopolední prokrastinace,
       mějte prima produktivní den.